Ve čtvrtek 27.9. byli konečně propuštěni na svobodu
Siarhej Kavalenka (o jehož hladovce jsme průběžně informovali) a Paval Syramalatau (jeden z mladých
anarchistů). Oba tito muži podepsali už před třemi měsíci žádost o milost a
včera byli konečně propuštěni. Už jsou u svých rodin. Díky Bohu se nám náš
seznam vězňů, jejichž osudy se Vám snažíme přibližovat, zmenšil hned o dva.
Co je však
hodné pozornosti právě nyní, je případ Zmicera Daškieviče – předsedy organizace
Malady front.
Přesně před rokem jsme psali dopisy na podporu Daškieviče, kterému tehdy ve
vězení vyhrožovali zabitím. Ačkoliv podle odpovědí, které někteří z nás
dostali, by se mohlo zdát, že jsme dopisy posílali zbytečně, pravda je taková,
že poté, co se zvedla velká vlna protestů a solidarity ze zahraničí, nejhorší
tlak na vězně ustal. Zmicer byl tehdá převezen do jiného vězení a tam byl v relativním
klidu až do nedávna.
Ve středu 26. září média psala o tom, že Daškievič byl
přesunut do karceru v mazyrském pracovním táboře a o tom, že již sedmý den
drží hladovku. Ve čtrvrtek byly oznámeny důvody hladovky: nelidské chování
správy věznice, včetně osobně jejího náčelníka, Jurye Bahdanaviče Zabraŭskaha. Zmicer prohlásil, že hladovku ukončí pouze
tehdy, když ho vedení věznice přestane šikanovat, začne se k němu chovat odpovídajícím
způsobem a omluví se za minulé urážky a výhrůžky.
Tyto informace byly zveřejněny na čtvrteční tiskové konferenci v Minsku, na
níž Zmitrova snoubenka, Nasta Palažanka, oznámila všechny podrobnosti, které se
dozvěděly s advokátkou, když kolonii navštívily. Advokátka mluvila se Zmitrem,
Nasta mluvila s náčelníkem kolonie. Celé prohlášení, které Nasta učinila,
nabízíme silným povahám v nezkrácené a necenzurované podobě:
 |
| Zmicer Daškievič a jeho snoubenka Nasta Palažanka |
„Zmicer Daškievič
byl převezen do pracovního tábora č. 20 v Mazyru. Při prvním setkání
s náčelníkem tábora se náčelník zeptal, jakého je Zmicer vyznání. Když
uslyšel klidné „protestant“, sdělil Daškievičovi mnoho novinek o tomto vyznání,
např.: „Tyhle vaše sekty jsou nasazené ze západu, aby zničily slovanskou
rasu!“. Bije se do prsou, kde má pravoslavnou medaili a s nadávkami
pokračuje: „To vy ničíte slovanskou rasu!“. Zmicer se podivil vřelému
přijetí a klidně uzavřel toto pro náčelníka tábora bolestné téma.
Zmicer odmítl uklízet „karanténu“ – oddíl, kde jsou prvních několik týdnů
drženi vězni po příchodu do tábora. Vedoucí karantény se přimlouvá za
„rozhovor“ s ním. Schází se sedmičlenná komise. Náčelník Juryj Bahdanovič
Zbaroŭski: „Tak ty tu budeš hejbat zvykama, baptisto, dvakrát ocejchovaný
alkoholiku, homouši? Ty jsi hromada hovna, a ne francouzský premiér“.
Všichni na Zmitra křičí: „Koukejte, jak má tupý ostří? Vždyť je to debil!“.
S takovou komisí Zmicer odmítl mluvit. Toho dne mu zrušili všechna dlouhodobá
setkání a dali napomenutí.
Do baráku, kam sotva že Daškieviče odvedli, a kde žije asi 40 lidí, přišel dozorce a našel na stole nůž. Okamžitě se obrátí na Daškieviče a ptá se: „Co, rozhodl ses podřezat se?“. Odvede ho k náčelníkovi oddělení. „Piš, kdes' to vzal!“, přikazuje. „Ale to není moje“, odpovídá Daškievič. „Našlo se to ve tvých osobních věcech! Co si o sobě myslíš? Ty seš ochlasta, míň než sokl, kupka hovna, ty tu necháš svý zdraví v karceru, rozuměls' mi? To ti slibuju!“ Zmicer mu místo požadovaného vysvětlení dává oznámení o tom, že zahajuje hladovku. Náčelník ho zmačká a vyhodí, ale přitom říká: „Já tě posadím k buznám a tam tě omrdají, jasný? Piš vysvětlení, jak jsem ti řekl!“. „Já TI nic psát nebudu“, říká Zmicer. „Co? Co jsi to řekl? Teď hned píšu hlášení o nepatřičném oslovení!“. „Po tom, jak TY mi tu tykáš, jsem si myslel, že už jsme prakticky kamarádi“.
Vrátil se zpátky do karantény. Daškievič říká vedoucímu karantény: „To je debilita na druhou, po Horkách“ (ve věznici v Horkách Zmicer trávil uplynulé měsíce). V tu chvíli byl v pokoji nějaký major, který vyslechl rozhovor a po „majorovsky“ pravdivě jej popsal v dalším raportu – „sprosté nadávky, urážka správy věznice“. A jako výsledek – ráno nová komise. Tam se dělo to samé, jako na minulé, akorát mu zrušili všechny krátkodobé návštěvy. Zmicer se na to vše díval a mlčel… Ale náčelníkovi se nelíbila ani taková reakce: „Tak ty mlčíš? Provokuješ? Mám tě dát pod preventivní dohled psychologa?“. Psycholožka podotkla: „Ano, ano, ještě je třeba nad ním ustanovit dohled jako nad sebevrahem. Přece schovával nůž!“.
Chceme upozornit na to, že ustanovit nad člověkem dohled jako nad sebevrahem – to prakticky znamená rozvázat ruce správě věznice a mít výborné vysvětlení v případě, že se „něco“ stane. „On je přece sebevrah“…
Po těchto a mnoha dalších incidentech Zmicer odmítl vykonávat jakékoliv příkazy; poslali ho znovu před komisi a tam mu dali další termín v karceru. Na jak dlouho, nevíme.
Protože si Zmicer nebyl jistý, jestli do jeho osobní složky zařadili zprávu o hladovce, rozhodl se, že bude z karceru dvakrát denně chodit nechat si měřit tlak, aby bylo svědectví o tom, že hladovku neskončil a neskončí, dokud se nezmění chování k němu a nebude požádán o odpuštění. Ale lékařka jej prostě vyhnala křikem: „Vypadni!“. Zmicer o tom napsal stížnost na mazyrskou prokuraturu, ale jestli se dostala za hranice tábora, nikdo neví.
Zmicer Daškievič je v tomto táboře teprve týden. Co může být dál – těžko si představit… Při rozhovoru se mnou mi náčelník oddělení řekl, že pokud se něco dostane do médií, bude Daškievičovi ještě hůř. Ale já nevidím jinou možnost, než zveřejnění těchto otřesných věcí. Mimochodem, náčelník tábora se pokusil to všechno překroutit naopak – říkal mi, že Zmicer blázní, sprostě jim nadává, uráží je…“
Vrátil se zpátky do karantény. Daškievič říká vedoucímu karantény: „To je debilita na druhou, po Horkách“ (ve věznici v Horkách Zmicer trávil uplynulé měsíce). V tu chvíli byl v pokoji nějaký major, který vyslechl rozhovor a po „majorovsky“ pravdivě jej popsal v dalším raportu – „sprosté nadávky, urážka správy věznice“. A jako výsledek – ráno nová komise. Tam se dělo to samé, jako na minulé, akorát mu zrušili všechny krátkodobé návštěvy. Zmicer se na to vše díval a mlčel… Ale náčelníkovi se nelíbila ani taková reakce: „Tak ty mlčíš? Provokuješ? Mám tě dát pod preventivní dohled psychologa?“. Psycholožka podotkla: „Ano, ano, ještě je třeba nad ním ustanovit dohled jako nad sebevrahem. Přece schovával nůž!“.
Chceme upozornit na to, že ustanovit nad člověkem dohled jako nad sebevrahem – to prakticky znamená rozvázat ruce správě věznice a mít výborné vysvětlení v případě, že se „něco“ stane. „On je přece sebevrah“…
Po těchto a mnoha dalších incidentech Zmicer odmítl vykonávat jakékoliv příkazy; poslali ho znovu před komisi a tam mu dali další termín v karceru. Na jak dlouho, nevíme.
Protože si Zmicer nebyl jistý, jestli do jeho osobní složky zařadili zprávu o hladovce, rozhodl se, že bude z karceru dvakrát denně chodit nechat si měřit tlak, aby bylo svědectví o tom, že hladovku neskončil a neskončí, dokud se nezmění chování k němu a nebude požádán o odpuštění. Ale lékařka jej prostě vyhnala křikem: „Vypadni!“. Zmicer o tom napsal stížnost na mazyrskou prokuraturu, ale jestli se dostala za hranice tábora, nikdo neví.
Zmicer Daškievič je v tomto táboře teprve týden. Co může být dál – těžko si představit… Při rozhovoru se mnou mi náčelník oddělení řekl, že pokud se něco dostane do médií, bude Daškievičovi ještě hůř. Ale já nevidím jinou možnost, než zveřejnění těchto otřesných věcí. Mimochodem, náčelník tábora se pokusil to všechno překroutit naopak – říkal mi, že Zmicer blázní, sprostě jim nadává, uráží je…“
Nasta Palažanka.