Přinášíme nové, bohužel naprosto zdrcující informace o stavu Andreje Sannikaŭa. Připomínáme, že k vězněnému prezidentskému ex-kandidátovi nebyl od řijna 2011 do začátku roku 2012 připuštěn ani advokát, ani nikdo z rodiny a také správa věznice odmítala podat jakékoliv informace o jeho stavu. Terpve 24. ledna se Irina Chalip, Andrejova manželka, mohla konečně po dlouhé době setkat se svým manželem. Ve středu 25.1. uspořádala tiskovou konferenci, na níž informovala novináře o podmínkách, v jakých je Sannikaŭ držen. Chalip prohlásila: „Lukašenko vydal příkaz nevypustit Sannikava z vězení živého“.
 |
| Iryna Chalip, manželka Andreje Sannikaŭa (převzato z charter97.org) |
Po téměř třech měsících plné izolace, kdy k A. Sannikavovi neměl přístup ani advokát, ani jeho příbuzní a nebyly o něm žádné zprávy, dovolila správa věznice dvouhodinové setkání Sannikava s manželkou a matkou. Po návratu Iryna Chalip svolala na následující den rychlou tiskovou konferenci, na které uvedla:
 |
| Andrej Sannikaŭ |
Když jsem včera Andreje uviděla, byla jsem zděšená, jak unaveně vypadá. Tak vypadá člověk, který během tří měsíců prodělal nejméně deset let stalinských lágrů.
Jeho matka, která také byla na setkání, celé čtyři hodiny zpáteční cesty z pracovního tábora proplakala, protože prvními Andrejovými slovy bylo: „Nedoufal jsem, že tě ještě někdy uvidím“…
Andrej nemohl říct nic konkrétního. Bylo vidět, že to má zakázáno. Jediné, co řekl, bylo: „Moje vězení skončilo v září. Pak začalo mučení“.
Připomínám, že v září jej převezli z Navapolackého pracovního tábora nejprve do vězení ve Vicbě, potom do Mahileŭské věznice, potom do Babrujského pracovního tábora, pak znovu do Mahileŭské věznice a pak konečně do pracovního tábora Vicba 3. Celou tu dobu se s ním dělo Bůh ví, co. Ale evidentní je, že byl mučen. Andrej mi sdělil, že v Mahileŭské věznici, kam jej přivezli 16. listopadu, mu vyhrožovali, že zabijí mne a našeho čtyřletého syna. Jestliže tím samým ještě ve věznici KGB vyhrožoval sám pan Zajcaŭ, tak se není co divit, že jeho podřízení používají stejné metody.
Andrej chápe, v jak obtížné situaci se nacházím. Vzhledem k soudnímu zákazu vycházení od určité hodiny, jsem povinna otevřít dveře i pozdě v noci, když na ně klepou se slovy „Otevřete, milice!“. Tak ke mně může přijít kdokoliv a já nemohu neotevřít.
Andrej sám je připraven zemřít. Ale nepřipustí, aby bylo ublíženo nám s Daníkem, Proto z něho již 20. listopadu vymlátili žádost o milost, kterou napsal Lukašenkovi.
A teď si položme otázku, proč Lukašenko, když dostal tolik požadovaný papír, o tom nemluvil na tiskové konferenci v prosinci, když říkal, že političtí vězni nechtějí psát žádosti a proto sedí? Nechtějí je psát, ale oni z nich ty žádosti vytlučou při mučení a pod výhružkami. Tím spíš, že Andrej, na rozdíl od všech ostatních, má malé dítě a manželku, která je podmíněně odsouzená.
Je zřejmé, že Lukašenko absolutně nepotřeboval žádost o milost. To byla klička pro novináře, kteří mu zadávali otázky. On má jiný cíl. Jeho cílem je – nevypustit politické vězně živé. Kdyby Lukašenko potřeboval papíry s jejich podpisy, copak by se nepochlubil papírem s podpisem svého nejmocnějšího soupeře? Copak by o tom nemluvil na tiskové konferenci na konci prosince?
Ale on to zamlčel. A to znovu dokazuje, že jeho opravdovým cílem je fyzická likvidace jeho soupeřů. Ze stejného důvodu poslali Mikalaje Statkieviče do Mahileŭské věznice, co nejdál od možných svědků a ze stejného důvodu také nepropustí nemocného Zmitra Bandarenku.
Na rozloučenou Andrej přiložil na sklo papírek, kde bylo napsáno: „Jde o záchranu života. V libovolnou chvíli mne mohou zabít“.
zdroje: svobodnebelorusko.cz, charter97.org